Etosha - velké bílé místo plné života

Etosha - velké bílé místo plné života

Když se podíváte na satelitní snímky Namibie, nemůže vám ujít rozlehlý bílý flek v severní části země. Co to je? Opravdu jde o „Velké bílé místo“, alespoň tak jej kdysi nazvali domorodí Sanové. V jejich jazyce se to řekne Etoša (anglicky Etosha) a dnes už tuto pánev nikdo jinak nenazývá.

Etoša byla kdysi obrovským jezerem, napájeným řekou Kunene. V důsledku geologických změn se však pánev v dávné minulosti vyzdvihla až do současné výšky 1 100 m n.m. a řeka svůj tok přesunula více na sever (dnes tvoří hranici mezi Namibií a Angolou), takže jezero vyschlo. Jen v období dešťů se částečně zaplňuje vodou.

Sanové si ovšem o Etoše myslí své a nutno přiznat, že jejich verze je mnohem romantičtější. Kdysi dávno byla domorodá vesnice přepadena a všichni muži zabiti. Zůstaly jen ženy. Jedna z nich nesla ztrátu rodiny obzvláště těžce a plakala tak, až z jejích slz vzniklo celé jezero. Když zase vyschlo, vznikla Etoša...

Ačkoliv je tato bělostná solná pánev suchá, prašná a zdánlivě nehostinná, doslova překypuje životem. Již v roce 1907 zde byl vyhlášen Národní park, který se postupem času dostal mezi hlavní atrakce Namibie a stal se jedním z nejvýznamnějších parků v Africe vůbec.

Na ploše 22 270 kilometrů čtverečních se tu vyskytuje na 114 druhů savců, 340 druhů ptáků, 110 druhů plazů, 16 druhů obojživelníků a dokonce i jeden druh ryby. Všichni tito živočichové ovšem nežijí na bílé minerální placce. Samotné dno jezera (4 731 km²) je obklopeno různě hustými keři a stromy, tvořícími zvláštní buš. Díky bílé půdě a množství prachu krajina někdy vypadá jako pokrytá sněhem, což je zde v Africe docela nezvyklý pohled. Zvířata přežívají díky několika desítkám napajedel, jak přírodních, tak i umělých.

Přestože pro běžné návštěvníky je přístupná jen relativně malá, jižní část parku, můžete tu snadno strávit i několik dní. K ubytování slouží 3 pěkné kempy - Namutoni, Halali a Okaukuejo. Všechny jsou vybaveny restaurací, obchodem se základními potravinami, benzinkou a malou opravnou. Bez auta se totiž v Etoše nemůžete pohybovat. Jižní část parku také pokrývá síť cest, po kterých se dá poměrně volně jezdit, samozřejmě s tím, že budete dodržovat předpisy (max. rychlost 40 km/h, jízda jen po vyhrazené trase atd.) a maximální ohledy ke zvířatům. Je to totiž jejich země a ony jsou tady doma. Vám bylo pouze dovoleno nahlédnout do jejich úžasného a pestrého světa.

A zvěř opravdu nemusíte v Etoši dlouho hledat. Když opatrně projíždíte bělostnou krajinou, není o pozorování mnoha druhů nouze. Nervózní a nedůvěřivé antilopy skákavé, mohutní přímorožci, graciézní žirafy, sebevědomá prasata bradavičnatá, chytří šakali... To je jen zlomek z toho, co můžete vidět. A samozřejmě také lvi, levharti, gepardi a samotní páni africké divočiny – sloni. Oni jsou totiž opravdovými králi zvířat, na něž si ani lev netroufne a před nimiž se musejí mít na pozoru i návštěvníci v robustních off-roadech. Sloni jsou většinou klidní, ale když už se tito šestitunoví „drobečci“ naštvou... Mimochodem, neexistuje univerzální rada co dělat, když se potkáte se slonem. Sloni jsou osobnosti, každý z nich má jinou povahu a také se jim mění nálada, stejně jako u lidí. Jsou velmi inteligentní a cítí emoce, jako např. radost nebo smutek. Ale to jsme trochu odbočili...

Samostatnou kapitolou je noční pozorování zvěře. Ideální jsou k tomu částečně osvětlená napajedla, nacházející se nedaleko zmíněných kempů. Stačí jen tiše sedět poblíž a vyčkávat. Zpravidla není nutné čekat dlouho, než velkolepé noční divadlo začne. Tu přijde bojácná impala, která dlouhými skoky zmizí ve tmě, jakmile se na místě objeví párek šakalů. I ti však po opatrném napití, přerušovaném ostražitými pohledy po okolí, rychle vyklidí pole naježené hyeně. Jakmile mohutně stavěná šelma ukojí svou žízeň, přichází na scénu postupně další a další herci. Při nástupu nosorožců vám běhá mráz po zádech a máte pocit, že jste se přenesli někam do třetihor. Vrcholným čísel noci jsou opět sloni. Při jejich sledování si uvědomíte nesmyslnost pořekadla „dupe jako slon“. Musel je vymyslet člověk, který slona v buši nikdy neviděl. Ani malá větvička nepraskne, když se jako duch ze tmy vynoří první obr. Naopak, v tu chvíli ustanou všechny zvuky divočiny. Rozvážnou chůzí zamíří k vodě, rozhlédne se a napije. V ten moment se objeví další, pak ještě další a vám jen padá čelist. Bez hlesu, jako v němém filmu, nastupuje celé početné stádo. Pak se přece jen ozvou první zvuky. Sloni se uklidní, začnou si hrát, pofrkávat a stříkat vodu. Malá slůňata se válejí v mělké vodě, postrkovány citlivými choboty dospělých. Všichni si dávají na čas, dobře vědí, že je nikdo odtud nevyžene. Celé představení trvá tak dlouho, jak sami sloni chtějí. Teprve až zase v naprosté tichosti všichni zmizí mezi nízkými keři, ozve se znovu typická zvuková kulisa africké divočiny a napajedlo se uvolní pro další obyvatele buše, kteří tady postupně defilují pod nebem posetým miliony hvězd.

Národní park Etoša můžete navštívit prakticky v kterémkoliv ročním období, zřejmě nejlepší je to však od května do září až října, kdy není takové horko. Naopak v prosinci a lednu vrcholí v Africe léto a navíc je to období prázdnin, podobně jako u nás srpen-červenec. Proto je všude více lidí a také vstupné bývá dražší. Obecně jsou však vstupné v Namibii poměrně nízké, nižší než třeba v sousední Jihoafrické republice, o Keni ani nemluvě. Ceny potravin jsou rovněž docela příznivé, benzin vychází v současnosti kolem 20 korun. Největší položkou při návštěvě této nádherné země tak bývá letenka a půjčovné auta. Ale když už se sem dostanete, neměli byste Etošu vynechat. Je tu sice relativně dost turistů (na namibijské poměry ovšem, žádný Václavák si nepředstavujte) a není to opravdová nedotčena divočina, jako například na severu země v Kaokoveldu či Owambolandu, ovšem rozhodně to stojí zato. I ten největší necita tady musí získat obrovský respekt a obdiv ke zvířatům a vůbec celé přírodě a pochopí, proč je Afrika jako droga. Kdo ji jednou okusil, musí se sem stále vracet.

Autor: Michal Hamšík

Článek byl zobrazen 8 225 krát.